Poslední desetiletí minulého režimu se nadechlo, navzdory pár fackám komunistických zdechlin, k překvapivě aktivní a svobodné umělecké tvorbě. Na scénu vtrhla postmoderní generace, uvolněná a ambiciózní, což dokazovala svými nezávislými výstavami Konfrontace a posléze raketovým úspěchem skupiny Tvrdohlaví. Pro o generaci starší kolegy, kteří se v téže době shlukli do skupiny 12/15, se sice po těžko vydýchatelných sedmdesátkách atmosféra rovněž uvolnila, nicméně vztyčit se proti rozjetému válci mladých nebylo nikterak snadné. Zvláště, když zájem západního uměleckého provozu tančil v rytmu postmoderního kvapíku. Po více jak třiceti letech je už ovšem (nejvyšší) čas poohlédnout se zpátky, a v dialektické rovnováze výstavně připomenout asi poslední “heroické” období dějin umění. A smršť mladých úderníků na čele s Jiřím Davidem, Stanislavem Divišem, Jaroslavem Rónou, Michalem Gabrielem a jejich početnou družinou “konfrontovat” s těmi o něco staršími uměleckými borci, jako jsou Jiří Sopko, Michael Rittstein, Kurt Gebauer a další. Tak či tak se postmodernisti stejně vztahovali (či nevztahovali) k jejich bezprostředním předchůdcům, a v oněch zjitřených osmdesátkách už ostatně vystavovali oba “tábory”. K této konjunkci na společné expozici dochází ve větší míře v galerijním provozu poprvé, a sám kurátor, který je přirozeně propojen s novovlnou tvrdohlavou uměleckou doktrínou, je zvědavý, jak to vlastně dopadne.

Martin Dostál, autor a kurátor výstavy