FORMOSA DEFORMITAS

Zdroj: Kulturní noviny | Zdeněk Brdek

Krásně deformovaná díla baroka a kubismu představuje ve společné výstavě Alšova jihočeská galerie. Přestože jde o bezmála půlroční výstavu, většinu svého dosavadního trvání je uzavřena.

V českobudějovickém Wortnerově domě se v těchto dnech nachází výstava, která je ze známých důvodů přístupná pouze (nicméně alespoň) v podobě virtuální prohlídky (viz webové stránky výstavy). Na ní jsou divákům společně prezentována díla barokní a kubistická. Pravidelní návštěvníci Alšovy jihočeské galerie by touto kombinací vzdálených epoch nemuseli být tolik překvapeni, neboť obměňovaná stálá expozice na Hluboké bývá vystavěna na principu propojení starého a moderního umění (viz zde).

Přehlídka Formosa deformitas se nicméně odlišuje v tom, že se soustředí na „podivnou spřízněnost“ baroka (přibližně 16. a 17. století) a raného českého kubismu (v úzkém vymezení let 1911–1914). Mladá historička umění a kurátorka Eva Skopalová spatřuje tuto spřízněnost v tom, co vetkla do názvu celého projektu: tedy v „krásné deformovanosti“ či „libé abnormalitě“.

Autorka přitom vychází z netradičního, anachronistického pohledu na dějiny (nejen umění), podle něhož je možné v každém historickém jevu nacházet jak progresivní prvky, které se ukázaly podstatné pro další vývoj, tak řadu pozůstatků minulosti. Právě na ně, konkrétně na barokní stopy v kubistické tvorbě (nebo jinými slovy na aktuálnost baroka pro kubisty) se výstava zaměřuje.

Expozice zabírá obě podlaží Wortnerova domu a zahrnuje vedle maleb, kreseb, soch či grafik také užité a lidové umění, knihy nebo dobové časopisy s fotografiemi. Návštěvník je přizván k hledání výrazových souvislostí mezi jednotlivými díly, přičemž s orientací pomohou texty v doprovodném leporelu. Podnětné je třeba poukázání na tvarovou podobnost záhybů barokních rouch (na výstavě u torza dřevěného anděla) se slavnou kubistickou sochou Otty Gutfreunda Úzkost nebo se zprohýbaným obrazem továrny od Josefa Čapka.

Někdy působí předkládané analogie poněkud vzdáleně a méně přesvědčivě, jindy se autorce daří vyzdvihnout pozoruhodné dobové rysy. Za zmínku stojí například připomenutí, že barokní perioda (a s ní i její umělecký styl) byla v Čechách dlouho spojena s pobělohorskými událostmi, tedy dobou národního „temna“. Baroko bylo proto přijímáno ambivalentně a k určité rehabilitaci došlo až koncem 19. století díky Jubilejní zemské výstavě, kde byla spolu s dalšími historizujícími styly představena neobarokní architektura.

Formosa deformitas se typově řadí k tzv. badatelským výstavám, jež bývají podloženy odborným výzkumem. Svědčí o tom mimo jiné pěkný katalog s původní studií, který galerie vydala. Takové výstavy kladou větší nároky na diváka; pro plnější zážitek je potřebná jeho otevřenost a jistý kulturně-historický přehled. Myslím však, že přehlídku si pohodlně může vychutnat i nepoučený laik. Přípravné skici a výsledný olej Vyhnání penězoměnců od Antonína Procházky, Kubištovy rozbory Munchových kompozic nebo kubistická forma na bábovku jsou samy o sobě dostatečně působivé.

Alšovka do svého programu badatelské projekty nezařazuje příliš často, o to víc lze litovat, že výstava byla otevřena jen po velmi omezenou dobu. Z pozice návštěvníka je tedy na místě využít aktuálně nabízenou příležitost virtuální prohlídky. Byť by s autorkou výstavy bylo možné polemizovat o dílčích aspektech, oceňuji snahu přemýšlet o historii umění nekonvenčním způsobem.

Formosa defrmitas, Wortnerův dům, Alšova jihočeská galerie, České Budějovice, 18. září 2020 – 31. ledna 2021