Výstava obsahuje málo známou a neznámou část Divišovy tvorby, kterou tvoří kreslené poznámky a studie i definitivní kresby z jeho dvou nejvýznamnějších tvůrčích údobí – ze čtyřicátých a padesátých let minulého století,  kdy Diviš za války žil v New Yorku a po válce v Praze. Umožňují tak divákům nahlédnout do nejniternějších sfér umělcova života a díla, o němž se po jeho smrti dlouho nevědělo. 

Alén Diviš se narodil 26. 4. 1900 v  Blatě u Poděbrad, od roku 1911 žil v Praze. Po odborném školení v letech 1918–1920 a úřednickém zaměstnání se v polovině následujícího desetiletí odstěhoval do Paříže, kde ve studiu pokračoval, mimo jiné u Františka Kupky. Maloval nejen tam, nýbrž i mimo Francii, zejména v severní Africe, a roku 1932 své obrazy v  Paříži vystavil. Později už vystavovat odmítal.

Po mnichovských událostech byl v roce 1939 spolu s několika jinými českými umělci  z  politických důvodů zatčen a do roku  1941 držen v pařížské věznici La Santé a internačních táborech ve Francii, Maroku a na Martiniku. Po propuštění se usadil v  New Yorku, kde se malbou vracel k  předchozím, většinou strastiplným zážitkům, které v  něm zanechaly trvalé stopy; jejich ztvárněním předznamenal to, čím se o něco později proslavil tvůrce termínu art brut Jean Dubuffet.

Roku 1947 se vrátil do Československa a usadil se opět v Praze. Tam napsal vzpomínky na válečné zážitky a nechal se přemluvit k  tomu, aby své newyorské obrazy v roce 1948 vystavil. Druhá výstava roku 1949 obsahovala ilustrace Erbenovy balady Svatební košile, k nimž ho rovněž inspirovaly chvíle, kdy se ocital na hranici života a smrti. Obě výstavy měly kladný ohlas hlavně mezi mladými umělci. Roku 1952 vyšlo knižní vydání Svatebních košil s  jeho výtvarným doprovodem,  potom maloval jen pro sebe: poslední obrazy mají názvy Kristus černochů, Bolestný Kristus a Pozůstatky člověka. Když už nemohl pracovat s barvami, kreslil. Kreslenými, ale malířsky cítěnými reflexemi Starého zákona pak svou tvorbu zakončil a zároveň završil: jeho tehdejší rozměrné kresby náleží, tak jako grafika Bohuslava Reynka, k nejvýraznějším projevům duchovního zaměření v  moderním výtvarnictví.  Zemřel na následky válečných útrap 15. 11. 1956.

Tento originální a i proto nesnadno zařaditelný umělec měl jen několik opravdových přátel, z nichž obzvlášť blízcí mu byli hudební skladatel Bohuslav Martinů, historik umění Jaromír Pečírka, básník Vladimír Holan, malíř František Tichý a sochařka Hedvika Zaorálková, která po jeho smrti věrně pečovala o jeho uměleckou pozůstalost. Na Divišovu velikost a význam jako první veřejně upozornili Pečírka a Martinů, na sklonku šedesátých let jeho zapomenuté a z velké části zcela neznámé dílo objevil a roku 1974 v Brně poprvé vystavil Jaromír Zemina, autor i této výstavy. 

Jaromír Zemina a Miroslav Růžička, autoři a kurátoři výstavy