Výstava Heptameron si přivlastňuje jméno jednoho z erotických děl francouzské renesance, „marnotratné bohatství příběhů ve stavu nepřetržité metamorfózy,“ jak jej charakterizoval Jindřich Štyrský, aby sledovala proměnu vztahu od sebe vzdálených časových období, jež se ovlivňují jako trauma, ale i milá vzpomínka. Obě sledovaná období propojuje téma lásky, které během třiceti let první poloviny 20. století prošlo zásadním vývojem. Renesance se tak v českém surrealismu objevuje jako síla erotické lásky proměňující se v Revoluci. Karel Teige publikoval na jaře 1921 programovou stať Obrazy a předobrazy o novém umění nastupujícím po první světové válce. Jeho myšlenkou bylo ustanovit tvorbu, která buduje Arkádii nového socialistického světa. Reagoval tak na krach ideálů předválečných avantgard, které hodnotil jako pouhé povrchové krásy. Teige verbalizoval potřebu renesance, potřebu nového přenastavení člověka, umění i společnosti. Heptameron si tak klade za cíl citlivě uvažovat toto „surrealistické quattrocento“, které následovalo.

Výstava se symbolicky koná při příležitosti výročí 100 let od publikování Prvního manifestu surrealistů, který napsal představitel francouzských surrealistů André Breton. Současně je také šedesátiletým výročím pro publikum nikdy neotevřené výstavy Imaginativní umění, kterou připravila Věra Linhartová a František Šmejkal v Alšově jihočeské galerii. Ta měla být prvním zhodnocením historického surrealismu, ale z politických důvodů byla zrušena.