„Řeklo se o francouzském umění, že jeho vývoj v 19. století jest jediné pevně učleněné drama. Naše umění zdá se mi spíše řadou jednotlivých scén, osamělých náběhů, jimž obyčejně se nedostává vyvrcholení a pointy a která spolu organicky téměř nesouvisí,“ napsal v roce 1909 umělecký kritik a malíř Miloš Jiránek. Přitom si uvědomoval návaznost francouzských impresionistů na umělce barbizonské školy, kteří se zajímali o reálnou krajinu a začali svá díla malovat v plenéru. Impresionisté překročili další pomyslnou hranici a přenesli na plátna svůj dojem z přírody. Jejich obrazy tvořené děleným rukopisem působili na tehdejší publikum nedokončeně a teprve později se fascinující prolnutí světla a barev dočkalo ocenění. V Čechách se impresionismus projevuje s určitým zpožděním, ale o to zajímavěji se mísí například se symbolistními náladami nebo pointilistickým rukopisem. Vybraná díla Antonína Slavíčka, Antonína Hudečka nebo Václava Radimského budou na výstavě představena v kontextu několika francouzských autorů (Claude Monet, Théo van Rysselberghe, Alfred Sisley).

Adam Hnojil a David Kubec, autoři a kurátoři výstavy