Jan Samec patří ke generaci nastupující v nepřívětivé atmosféře přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy nebylo snadné odolat všem negativním vnějším tlakům. Jeho tvorba se od počátků vyvíjí přirozeně, je citlivá i důkladně promyšlená. Tato výstava se věnuje období posledních dvou desetiletí, kdy již jeho umělecký názor plně dozrál a kdy se v něm zrcadlí současná skutečnost v její složitosti, nepřehlednosti a rozporuplnosti. A také v drsnosti a bezohlednosti ve vztazích mezi lidmi, které kontrastují se stále dokonalejšími technickými prostředky.

V obrazech Jana Samce se postupem času prosadil čtvercový formát, který v sobě ukrývá dokonalost tvaru a také krajní jednoduchost vyjádření, v němž se však neztrácí obsah. Rozvíjejí se v nich různé procesy vycházející z citlivého vnímání všeho, co se odehrává v přírodě i v dnešní společnosti. Linie a struktury se rozbíhají do všech stran, spojuje se v nich řád s působením náhody. Někdy jde jen o lehké doteky a náznaky, jako bychom nahlíželi do vesmíru, ve kterém se utvářejí (nebo naopak zanikají) planety formované do rozmanitých soustav. Jindy se do nich promítají energické křivky, které střetávají, vzájemně podporují i ruší.

V jeho obrazech dochází ke kontrastu mezi přísným systémem a náhodou, k setkání pevných konstrukcí s chaosem čar a skvrn. Malba často dosahuje zářivé barevnosti, ale kompozice je vždy vyvážená v prolínání živelnosti s geometrickou přesností. Jan Samec někdy užívá výrazná gesta, jindy jsou obrazy prostoupené křehkými liniemi. Umí přesně členit plochu a naznačit hloubku prostoru. Do jeho projevu se promítá také ubíhání času. Navázal na odkaz poválečných progresivních směrů a osobitě ho rozvíjí, ať už v přístupu k přírodním dějům nebo v nekonečných proměnách vztahů mezi jednotlivými prvky a celkem.

Jeho obrazy působí svou lehkostí a rafinovaným spojením tvarů a barevných tónů, ostrými akcenty i promyšlenými průhledy. Tvorbu Jana Samce nelze plně vřadit do žádného konkrétního směru, prolínají se v ní různé proudy, ať už jde o abstraktní expresionismus nebo neokonstruktivismus. Síla jeho projevu spočívá v syntéze těchto vlivů, v jejich osobitém prolínání.

Jiří Machalický