Grafika jako zápisník paměti. Otisk nočního dechu. Řez vedený skrze vrstvy materiálu i času. Výstava Černé slzy představuje soubor děl grafika Jana Vičara, inspirovaný především jeho africkými pobyty a zkušenostmi. Tento výrazný solitér současné české grafické scény, držitel Ceny Mario Avati Francouzské Akademie, Ceny Vladimíra Boudníka a laureát řady dalších ocenění, přináší do Alšovy jihočeské galerie výtvarnou výpověď, která je temná, ale zároveň hluboce sdělná.

Vičarovy práce oscilují mezi deníkovým záznamem a snovou vizí. V jeho dřevořezech a linorytech se zhušťuje čas – prolíná se v nich minulost, přítomnost i mytická dimenze. Každý otisk je stopou cesty, která není jen geografická, ale především vnitřní. Afrika se v jeho tvorbě stává iniciační krajinou – nikoliv popisovanou, ale znovu prožívanou. Vičarovy grafiky nejsou ilustracemi zážitků. Jsou záznamem střetu kulturních vrstev, tělesnosti krajiny a přítomnosti, která zneklidňuje i fascinuje. A právě tento střet se propisuje do samotné hmoty jeho děl.

Autorův výtvarný jazyk vyrůstá z klasických grafických technik, zejména z dřevořezu a linorytu, ale posouvá je daleko za běžně chápané hranice média. Vičar často pracuje s matricí a otiskem jako se dvěma rovnocennými entitami, přičemž výsledná forma je vždy otevřeným experimentem. S využitím lisu vlastní konstrukce vytváří monumentální formáty, v nichž se grafika stává prostorem, rytmem i objektem. V jeho díle rezonuje odkaz starých mistrů evropské grafiky – od Dürera po Goyu –, ale také české tradice expresivní linie a existenciální hloubky, jak ji známe z tvorby Josefa Váchala. Stejně jako on i Vičar propojuje poezii, magii a řemeslnou kázeň do jednoho celku.

Jeho grafiky působí jako artefakty – jako by byly vyryty přímo do povrchu času. Záznamy lidské zkušenosti, bolesti, překračování i tichého úžasu. Každý list je svědectvím, které nepotřebuje pointu. Místo příběhu přichází obraz. Místo sdělení přichází vrstva, textura, rytmus.

Výstava Černé slzy představuje Jana Vičara jako autora, který zůstává věrný tradičním médiím, ale současně s nimi zachází svobodně a radikálně. Jeho tvorba dokazuje, že klasická grafika – založená na ruční práci, rytmu a materiálu – může být i dnes monumentální, aktuální a hluboce existenciální.

Jan Kunze