Základní půdorys díla sochaře, malíře, designéra a hudebníka Michala Cimaly (1975) tvoří citlivost a smysl pro rozporné jevy napříč současnou kolektivní i osobní realitou.

Nadšení a opojení z rychlosti technických a technologických změn, které posouvají lidské vědomí do nových zážitkových dimenzí, střídají únava, skepse a úzkost volající po zastavení a reflexi toho, co se nepřirozeně předbíhá. Lidská bytost se ztrácí v konfiguracích vlastního odcizení a v pádu do nekauzální černé díry. Stále zřetelněji si uvědomujeme, že právě vesmír a anorganická příroda nás konfrontují s naší fyzickou křehkostí a psychickou zranitelností. Lidské vědomí vstupuje do labyrintu zrychlení s nadějí, že tudy vede cesta někam dál. Z dlouhodobé perspektivy však člověk nemůže konkurovat vlastním vynálezům založeným na mechanických principech akcelerace. Vztah k času se tu projevuje jako formotvorná i destruktivní síla.

Michal Cimala vysílá toto poselství do světa prostřednictvím svých soch a obrazů, v nichž se metafora lidské přítomnosti proměňuje v zástupy vykolejených superhrdinů, kteří virují časoprostor a sami se stávají fosiliemi i postprodukty přemazávané paměti. Nové idoly, kulty a rituály umírají dříve, než si jich vůbec někdo všimne. Experiment člověk jako by se vymkl kontrole.

Název výstavy odkazuje na strukturu rozříznutého kamene (achátu), který mezi pláštěm a jádrem vykresluje zmnožený okruh linií (jakési letokruhy), jež mohou svou abstraktní zkratkou připomínat závodní dráhu Formule 1. Minerál jako vyňatá, do sebe uzavřená geologická situace provokuje jak svou krásou, tak přítomností jiné dimenze času, než je ta lidská. Stává se metaforou odlišné zkušenosti, která se před námi otevírá v době, kdy lidská stopa mizí v rychlosti vlastního přemazávání. Posthistorická epocha, která nebere dějiny vážně, ztrácí kontrolu i sama nad sebou.

Kurátorem výstavního projektu je Petr Vaňous.