Figurální psychedelie a jiné kratochvíle z konce 60. a ze 70. let.

Bedřich Dlouhý, Jaroslav Hladký, Jaroslav Kapec, Valerián Karoušek, Jiří Kolář, Aleš Lamr, Karel Machálek, Josef Mžyk, Jiří Načeradský, Rudolf Němec, Peter Oriešek, Petra Oriešková, Jaroslava Pešicová, Theodor Pištěk, Milan Ressel, Michael Rittstein, Otakar Slavík, Jiří Sopko, Adriena Šimotová, František Štorek, Jaroslav Vožniak, Josef Vyleťal.

Není to žádná nostalgie, ale druhá polovina šedesátých let - toho minulého století – byla nejen skvělým časem pro umění jako takové. Tehdy se prostě děla spousta událostí, které měnily mentalitu, kulturu, módu, tvář naší civilizace. Uvolněná společenská a politická atmosféra, vzrušení ze změn, entuziasmus optimismu – to jsme prožívali i u nás doma. Krutý úder bipolární reality rozděleného světa, kdy naše země byla „zrádcovstvím“ Západu dána od konce druhé světové války vplen komunistické rozpínavosti sovětského medvěda, se však ozvala v srpnu osmašedesátého vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Řez do masa našeho života nás měl zmrazit do ledničky nehybného. Umění, tak nadechnuté liberálností druhé poloviny šesté dekády, však stále žilo svůj uvolněný sen. Nikoliv beze ztrát, nikoliv bez potíží.

Něco z toho chce ukázat výstava Sexies!, s podtitulem Vždyť přeci létat je snadné..... Přibližuje jednu z důležitých, a také patřičně rozvětvených tendencí vizuálního umění té doby. Nutno ovšem poznamenat, že jen jednu z tehdejších možností. Vždyť jsou to léta, kdy vedle sebe existovaly v jistém napětí minimálně tři hlavní umělecké tendence – jednak ta, kterou představuje výstava Sexies!, tedy figurální tendence, spjaté zejména s novou figurací, a také s ozvuky pop-artu, hyperrealismu, komiksu, pop kultury a uvolněnou sexuální atmosférou – ale souběžně s tím doznívala v českém umění tehdy nejvíce uctívaná existencionálně vyladěná informelní generace, spjatá se jmény Mikuláš Medek, Aleš Veselý či Jan Koblasa, a zároveň už nabyla na síle či se zeširoka nadechovala konceptuální, geometrická, reduktivní, konkretistická díla Karla Malicha, Stanislava Kolíbala, Zdeňka Sýkory, Radoslava Kratiny či Tomáše Rajlicha. Těžko si představit větší rozdíly v souběžných uměleckých strategiích.

Zatímco informelu a hlavně konceptuálním tendencím byla i u nás v poslední době věnována mimořádná pozornost, s figurou pracující tendence byly na úbytě. Poslední soubornější prezentaci onoho umění znamenala výstava Nová figurace, připravená Evou Petrovou roku 1993, která proběhla v několika regionálních galeriích. Důležité byly ovšem i monografické výstavy, největší pozornost na sebe strhávaly prezentace Theodora Pištěka či Jiřího Sopka. Řada tvůrců však zůstávala v ústraní.

Bezpochyby je načase osvěžit si dobovou atmosféru a opět vidět a procítit onu epochu, i s kritickým nadhledem, co z toho zůstalo jen dobovým vzepjetím či výjimečnou periodou v práci zastoupených umělců, a co z toho má šanci zůstat trvalejší součástí dějin umění. Výstavy, mají-li mít smysl, by měly být polemické. K prezenci tohoto typu umění pak logicky dochází na půdě Alšovy jihočeské galerie, která má patřičně obsáhlý soubor prací těchto tendencí, a je dobré to připomenout.

Těžiště expozice je na několika nejvýraznějších jménech figurálních tendencí, doplněných širším okruhem autorů. Zaměřuje se zejména na nejranější barevně explozivní tvorbu Jiřího Sopka z přelomu 60. a 70. let, plnou žen a v českém umění do té doby nevídané malířské živelnosti. Tvorba Jiřího Sopka pak zůstávala po celé sedmé a osmé desetiletí podstatnou referenční hodnotou i pro další malířské generace. Výjimečné jsou i rané práce Aleše Lamra z druhé poloviny šedesátých let, poznamenané psychedelickou rozvolněností, když v jejich pozadí nelze neslyšet tehdejší progresivní bigbítovou produkci. Jiří Načeradský se ke svému mimořádnému vzepjetí v podobě ženských a mužských nahých figur z let 1967 až 1971 dostal až po několika letech uměleckého hledání. Ostatně podobně jako excentrický Jaroslav Vožniak, jehož fantaskní pop-artové ozvěny představují rovněž vrchol jeho tvorby. Zajímavou a výjimečnou osobnost té doby přestavuje Theodor Pištěk, ostatně velký Vožniakův kamarád, zpodobněný na Pištěkově obraze z majetku AJG Portrét přítele. Pištěk vnesl počátkem 70. let do českého prostředí osobitou a narativně komplikovanou variaci amerického hyperrealismu. Velmi málo se ví, že se Pištěk zabýval i tehdy velmi populárním komiksem, bohužel se nedochovaly originály jeho prací. Komiksem se ovšem zabýval i Milan Ressel, komiksovost v podobě způsobu práce a v optimisticky viděných scifi námětech najdeme i v jeho uhrančivých velkoformátových kresbách. Jistým překvapením je pak i osobitě velkoformátová tvorba Jaroslava Kapece, který zůstal věrný industriálně exploatované severní Moravě, či pozoruhodná „polkeovská“ perioda v tvorbě zlínského malíře Karla Machálka. Zapomenout by se nemělo ani na sochaře Valeriána Karouška, který tragicky zahynul při zemětřesení na horolezecké expedici v jihoamerickém Peru, připomenut je i sochař Jaroslav Hladký svou barevnou sarkastickou sochou Generální zahradník, dále malíři Josef Mžyk, Josef Vyleťal a Rudolf Němec, ten pak svými poněkud eklektickými, k existenciálnímu rozpoložení blízkými, otisky lidských těl na ploše obrazu.

I v dílech dalších tvůrců najdeme stopy předchozí existencialistické periody, viděné ovšem už z nadhledu a optimistické perspektivy, charakterizované objevovanou a prožívanou tělesností a sexualitou. Liberální atmosféra vedla k fokusu na individualitu člověka – muže i ženy v jejich psychologických i osobních determinacích. Nahé, zejména ženské tělo, je nositelem tohoto uměleckého i osobního osvobození. Nahé tělo dominuje pracím Načeradského, vidíme je i na Pištěkově klíčovém obraze Velká krajina či na velkoformátové práci jihočeského rodáka Jiřího Koláře, ale je podstatné i pro další tvůrce, jako jsou manželé Orieškovi nebo malířka Jaroslava Pešicová. Zpodobení těla dominuje i plátnům Adrieny Šimotové a Otakara Slavíka, kteří rozvolňují svůj charakteristický rukopis směrem k abstaktnější artikulaci. Svoboda sexuální a vztahová však v umění i v životě může končit osobním a sociálním vystřízlivěním, jak ostatně dokazuje plátno Michaela Rittsteina z roku 1978 Dovnitř a ven, na kterém je zdvojená nahá ženská postava obtěžkaná nákupem či vynášeným kbelíkem se špinavou vodou. Bohužel i to patří k realitě života. Nicméně stále však zůstává zářná vzpomínka na dobu, kdy se muži mohli zajímat beztrestně o ženy, svádět je a spolu pak, při poslechu bigbítu, prožívat to, co je tak nekonečně příjemné. A že se tenkrát všude kouřilo, to nemusím ani připomínat.

Martin Dostál, autor a kurátor výstavy