Křehkost, ironie, syrovost, přesah, vtip. To jsou proměnné, které bychom si mohli s nadčasovým dílem Radoslava Bigoše spojovat. Pokud však jeho práce poznáme o něco intenzivněji, začneme vnímat zároveň jejich hloubku a intimitu. Ta na nás prosakuje, stejně jako barva přes vrstvy materiálu na jeho působivých plátnech. Jinde vystupuje téměř ze snu, jako barevný otisk vymývaný až k prvotnímu okamžiku malby, aby se pak rozpustila stejně jako akvarel.

Malba nenuceně obohacená textem nemusí mít nutně od počátku vypovídající (čitelný) obsah, může zde stát jen v podobě svědka, jako stránka vytržená z deníku. Proto zde nezáleží jen na úhlu pohledu, tak jako obvykle, ale především na naší účasti a míře otevřenosti naší mysli. Existuje zde velmi tenká hranice mezi písmem a kresbou, lze-li vůbec o nějaké hranici mluvit. Právě tyto osvobozené linie propojují tvorbu Radoslava Bigoše nejen touto expozicí, ale celou jeho tvorbou.

Výstava reflektuje díla od roku 2006 do současnosti. A jak sám autor poukazuje: „Všechny práce spojuje téma změn, jejich prchavá viditelnost, snaha dohlédnout struktury vývoje změny a její finální podoby, které mnohdy neexistují. Změna totiž nemá konce. Může se pouze zastavit v momentu, kdy si ji uvědomíme, kdy ji provádíme. Myslím tím fenomén změny jako nikdy nekončící entity, kde jediná jistota je změna.“

Neméně důležitý je zároveň vztah díla a jeho diváka. Nad tím přemítá autor následovně: „Míníme-li první hloubkou objektu způsob zobrazení a druhou obsah, pak třetí hloubkou objektu je myšlen děj, který se odehrává v prostoru času, ve vnitřním prostoru objektu, tedy i mezi objektem a pozorovatelem.“

Nyní už možná začíná být jasnější, jak důležitou roli v inspiraci a následném sdělení hrají umělcovy deníky. Nejsou jen časosběrem kreseb a textů, ze kterých následně vznikne jakási koláž, přestože koláž to v pravém smyslu slova není. Nakonec v sobě dílo nese stopy vzpomínek, zároveň však může parafrázovat různé situace, včetně těch co se odehrávají jen v mysli.